«

»

Říj 15 2014

Návrat do reality všedních dnů

David PerronPřestože autor těchto řádků patří k nenapravitelným optimistům, musí i on uznat, že poslední zápas  na ledě úřadujícího šampiona ukázal v řadách OIlers několik velmi znepokojujících faktorů.  Avizuji předem, že v případě tohoto článku nebylo mé pero naplněno přílišnou objektivitou a přináším spíše ryze subjektivní pohled na současné dění v klubu. Dvě poslední utkání Edmontonu od sebe dělí několik desítek hodin, a přesto mám nepříjemný pocit, že v každém zápase nastoupilo v bílých dresech úplně jiné mužstvo……

Lehké nadšení z úvodních vystoupení je definitivně pryč. Nechme nyní stranou zranění několika klíčových hráčů, která jistě negativně zápas v Los Angeles ovlivnila ještě před úvodním hvizdem. Ve Vancouveru byla v podání Oilers patrná bojovnost, hlad po gólech, tah na bránu. Proti KIngs o několik dní později nastoupil od první minuty odevzdaný soupeř bez nápadu, bez důrazu v osobních soubojích a bez patřičného drajvu. Canucks se o výsledek strachovali 65 minut hry a nakonec ještě v samostatných nájezdech, dnes po ránu bylo už za stavu 0:1 jasné, že OIlers odjedou na další štaci do Arizony s prázdnou. Prohra se dá přijmout, vítězství by však mělo soupeře bolet a měl by se na něj patřičně nadřít.  V tomto případě je nabíledni spíše otázka, zda si hráči Los Angeles vůbec při vzájemné konfrontaci propotili dresy.

Hokejisté, kteří se díky zranění svých spoluhráčů dostali do základní sestavy, případně pro sebe ukousli větší porci icetimu, by měli kousat led, aby si příště této výsady mohli užívat znovu. Nemám ve zvyku bagatelizovat, ale v inkriminovaném zápase podali OIlers skutečně „týmový“ výkon, bohužel úplně ten nejhorší možný. Příčin aktuálně velmi neutěšeného stavu mužstva může být hned několik, ale zároveň může být pověstný pes zakopán i na míle daleko. Kde je tedy pravda, proč se Edmonton zatím výsledkově nikam neposouvá a proč jeho hra v posledním utkání připomněla se strašidelným sarkasmem marast předchozích let? Tady jsou možné odpovědi:

– Absence brankářské jedničky:  Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o marginální záležitost, nicméně z osobní zkušenosti vím, jak je pro brankářovu psychickou pohodu důležité vědět, na čem je. Fastha řadím v kvalitativní hierarchii o pár stupínku před Scrivense, nicméně by se dalo konstatovat, že jsou oba brankáři na podobné výkonnostní úrovni. Ale i kdyby měl trenér určit jasnou jedničku losováním z klobouku, tak by to měl udělat. Rotace na brankářském postu je bohužel jedním z průvodních jevů posledních neúspěšných sezon. Ruku na srdce, kdy měli OIlers naposledy spolehlivou a jasně určenou brankářskou jedničku? Odpověď možná překvapující – Dwayne Roloson v sezoně 2008/2009. Od té doby jen samé více či méně úspěšné experimenty.

– Nezkušený trenér: Jsem spíše zastáncem koncepční práce a odpůrcem unáhlených vyhazovů trenérů. Dallas Eakins si na nedostatek důvěry od vedení stěžovat rozhodně nemůže. Bohužel osobně nespatřuji v jeho práci velký progres. První dvě utkání naznačila jistý potenciál posunu vpřed, bohužel „galapředstavení“ na ledě Kings veškeré tyto závěry krutě devalvovalo a uvrhlo tým zpátky do stavu, v jakém jej fanoušci na konci loňské sezony „opustili“. Laickým pohledem mi přijde, jakoby hráči někdy nevěděli, jakou mají v mužstvu roli. Obranná hra je v troskách, hráči se v některých fázích zápasu po ledě spíše potulovali. Jakoby trenér nedokázal patřičně využívat přednosti jednotlivců, vnucoval jim styl, na který se typově někteří hokejisté absolutně nehodí. Na své mládí mi Eakins přijde až zatraceně moc konzervativní a tvrdohlavý. Kdyby za ním byli vidět výsledky, podobný komentář si nejspíš odpustím, ale jeden Calder Cup je na můj vkus málo. Otázkou je, jak dlouho jej budeme na střídačce Oilers vídat. Jak moc je vlastně tenhle trenér mezi hráči oblíbený? Otázka, na níž raději nechci znát odpověď.

– Špatná přestupová politika: Angažování Bryzgalova, odchod Šmída, realitě neodpovídající smlouva pro Nikitina, neschopnost sehnat konstruktivního a především zkušeného obránce, absence kvalitního druhého centra. To je jen zevrubný výčet posledních kontroverzních kroků vedení Edmontonu Oilers. Spíše než o kroky se jedná o přešlapování na místě a o opakování stejných chyb. Týmu zjevně schází správná chemie a překypující ofenzivní talent na vše evidentně nestačí. Že je Edmonton špatná adresa? Ano, je tu značně zaprášený, leč stále varující případ „Pronger“, nicméně podle mého názoru trochu nafouknutá bublina. Úžasná tradice, perfektní publikum, brzy nová luxusní aréna – tak kde je k čertu problém? Není zde cítit spíše zatuchlina příliš „rodinného“, diletantského a stagnujícího managmentu? Další zpackanou sezonu si už na severu Alberty dovolit nemohou.

Být fanouškem Oilers je zkrátka těžký úděl a v posledních letech hraničí s jistým druhem sebetrýznění. Fanoušek je nucen motat se mezi vším tím vztekem, frustrací, bolestí a sebelítostí.

Nick Hornby ve své  kultovní knize s názvem Fotbalová horečka popsal „náš“ fanouškovský úděl asi nejvýstižněji. Jde sice o fotbal, ale platí pro jakýkoliv sport: Jak naše mužstvo hraje, na tom většině z nás moc nesejde, stejně jako na tom, jestli vyhrává poháry a mistrovské tituly. Málokdo z nás si klub vybral, prostě nám je podstrčili, a proto bez ohledu na to, jestli náš tým padá ze druhé divize do třetí nebo jestli prodal nejlepší hráče, vždycky jen zanadáváme, jdeme domů, pár dnů se klepeme a pak si jdeme zpátky pro další a další porci utrpení.

V závěru svého článku tedy částečně a v jistém druhu nadsázky použiji slova spisovatele Nicka Hornbyho: „Nenávidím Oilers, ten klub je břemeno, které už nechci tahat na hřbetě, ale které přesto nikdy, nikdy nebudu s to shodit“. Tak ať už je jen lépe…