Alešovi Kotalíkovi jsme s kolegy z redakce položili několik otázek a zde se nyní s vámi podělíme o jeho zajímavé postřehy.

Aleš Kotalík, Český útočník. Narozen v Jindřichově Hradci, jehož je i odchovancem. Od dorostu hráč Českých Budějovic. V roce 1998 draftován Buffalem Sabres ze 164 místa. V sezóně 2001/02 debutuje v NHL v dresu Buffala. Během kariéry v NHL hrál ještě za Edmonton, Rangers a Calgary. V Edmontonu hraje v sezoně 2008/09. Kariéru ukončil v roce 2014, od té doby pracuje v managmentu Českých Budějovic, které spolu s několika dalšími bývalými hráči pomáhal zachránit.

Hráčův komplexnější medailon přineseme v blízké době na našich stránkách, coby další díl naší rubriky “Češi a Slováci v barvách Oilers.“

 

V NHL jste včetně bojů o Stanley Cup odehrál téměř 600 zápasů. Na které lidi za tohoto dlouhého působení nejvíce vzpomínáte a kteří Vás nejvíce ovlivnili?

Těch lidí je samozřejmě spousta. Vzpomínám hlavně na začátky v Buffalu. Trenéry co mi dali šanci se prosadit (Lindy Ruff, Scott Arniel) a na skvělé spoluhráče, se kterými jsem měl možnost si zahrát během kariery. Ti všichni mě hlavně naučili rozumět pravému slovu „profesionál“. Přístupem k tréninku, zápasu i tím, jak se o sebe starat mimo led. Samozřejmě i na lidi mimo hokej, kteří mi nejvíc pomohli se v NHL adaptovat a prosadit.

Jak vzpomínáte na svoje působení v Edmontonu?

Vzpomínám na to velmi rád, byť jsem tam strávil jen něco přes měsíc od trejdu z Buffala do konce sezony. Skvělí lidé, prvotřídní organizace, kde na mě dýchala na každém kroku úžasná historie Oilers z dob W.Gretzkyho. Bojovali jsme o play-off a i mně se v tom závěru po pár zápasech adaptace na nové prostředí dařilo střelecky a bodově. Chyběl tomu jen ten postup do play-off Stanley Cupu.

Jak tehdy Oilers jako organizace fungovali a co vám přišlo jiné než v ostatních organizacích, kde jste působil?

Všechny organizace v NHL fungují velmi podobně, ale u Oilers to z mého pohledu bylo speciální právě tou úžasnou historií, o které jsem se zmínil v předchozí odpovědi. Taky kanadské prostředí a s tím spojená celková vášeň a zájem o hokej ve městě a v médiích, to bylo něco, co jsem s Buffala tolik neznal, i když to také bylo sportovní město. V Buffalu jsem byl zvyklý po zápase na 6-7 zástupců medií v šatně a na tréninku, tady jich bylo klidně 20.

V NHL jste oblékl dres jak Edmontonu Oilers, tak Calgary Flames. Vnímal jste na jedné, či druhé straně obrovskou rivalitu, která mezi těmito dvěma kanadskými kluby panuje?

„Battle of Alberta“. Tuto rivalitu jsem samozřejmě vnímal na obou stranách a jsem rád, že jsem jí mohl prožít na ledě na vlastní kůži. 

Proč se Vaše působení v Edmontonu smrsklo na pouhých 19 utkání? Vaše čísla i předváděná hra v dresu Naftařů nebyly vůbec špatné. Nebyl zájem ze strany klubu nebo spíše z Vaší strany?

Po sezoně jsem se stal 1.července volným hráčem, ze strany Oilers byl zájem na pokračování spolupráce a i já jsem byl návratu velmi otevřený. S tehdejším GM Tambellinim jsme jednali o smlouvě, ale k dohodě nakonec před 1.červencem nedošlo i z důvodu tehdy napjatého platového stropu u Oilers. Pak jsem jako volný hráč přijal nabídku NY Rangers.

Na kterou ze svých zámořských štací vzpomínáte nejraději. Která pro Vás byla po hokejové i osobní stránce nejpříjemnější?

Určitě nejvíc vzpomínám na Buffalo. Byl jsem tam 7 let a město se stalo mým druhým domovem. Dodnes mám v Buffalu spoustu přátel, se kterými jsem v kontaktu. Vybudovali jsme skvělý tým, který ale bohužel dvakrát skončil těsně před branami finále Stanley Cupu. Jednou by to bylo právě proti Oilers, když vyhrála Carolina. Byly to krásné časy. Buffalo je relativně malé město, lidé milují svoje sportovní týmy, bylo to všechno s lidmi v organizaci i mimo velmi osobní, skoro na přátelské bázi. Proto se mi tam dobře žilo i mimo hokej.

Jste stále v kontaktu s některými bývalými spoluhráči z NHL a sledujete i nadále detailně nejlepší hokejovou ligu planety?

NHL pochopitelně sleduji velmi pozorně. Při mých cestách na Floridu, kde máme s rodinou druhé zázemí, málokdy vynechám zápasy Panthers a potkám se s hráči, se kterými jsem ještě hrál, nebo se známe. Jak jsem již uvedl, s některými hráči jsem v kontaktu dodnes i během roku.

Ačkoliv jste patřil ve své době mezi nejelitnější české vyslance v nejlepší hokejové lize světa, šancí předvést své umění v reprezentačním dresu jste až na výjimky tolik nedostal. Nemrzí Vás tento fakt zpětně?
Možná jsem se mohl objevit na více reprezentačních akcích během mé kariery, ale zpětně jsem spokojený s tím, že jsem si na některých akcích zahrál. Hrál jsem na dvou MS v Quebeku 2008 a Klotenu/Bernu 2009 a hlavně pak vzpomínám na účast na Olympijských hrách v Turíně 2006, odkud jsem si dovezl bronz. Některá další MS jsem musel vynechat kvůli zraněním a velké konkurenci, třeba při stávce NHL a zlatém MS ve Vídni. Takový je ale bohužel hokej.

Jste odchovancem Jindřichova Hradce, stejně jako např. Vaši jen o něco málo mladší vrstevníci bratři Michálkové či někdejší reprezentační kapitán Jiří Novotný. Jak si vysvětlujete fakt, že tak malý a provinční klub dokázal vyslat do světa tolik úspěšných hokejistů?
Je to zajímavé a spousta lidí se nás na to ptá. Měli jsme tenkrát velmi silné žákovské ročníky a patřili k nejlepším v republice. Mládež tehdy byla v J.Hradci na velmi vysoké úrovni. Všichni jsme po základní škole odešli hrát výš, většinou do Českých Budějovic, kde jsme se postupně dostali do A týmu, draftu a později do NHL. Měli jsme z J.Hradce dobré základy, které jsme potom byli schopni prací a pílí posunout až na tu nejvyšší úroveň do NHL. Situace v J.Hradci momentálně není ideální a já bych si přál, aby se srovnala a hokej v J.Hradci se znovu zvedl, aby mohl produkovat další talenty, kteří se ve velkém hokeji prosadí tak, jak se to podařilo nám.

Po návratu do Čech jste pomáhal znovu postavit na nohy přestěhovaný klub Českých Budějovic. Jak vidíte ambice klubu?

Momentálně jsem spolumajitelem a členem managementu v HC Motor České Budějovice ve WSM lize. Klub se nám podařilo po odchodu předchozích majitelů do HK postavit na nohy, stabilizovat a pracujeme všichni společně na splnění našeho ultimátního cíle, kterým je návrat klubu do extraligy, kam historicky patří. To je naším jediným cílem a věříme, že se nám to může třeba zrovna letos podařit. Moc bych si to přál.

Děkujeme.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *