Během okurkové sezony není moc žhavých témat a nad naším týmem se zdá se, zavřela voda a nic velkého se asi už dít nebude, maximálně někde leží nějaké eso v rukávu za opět dlouhodobě zraněného Andreje Sekeru. Myslím ale, že Peter Chiarelli dlouhé rukávy nenosí, takže se mnozí z nás třesou zbytečně co tento novodobý Sokratés zase (ne)vymyslí. Proto se mu nebudu do jeho urputného přemýšlení míchat a zabrousím k odlehčenějšímu tématu a zaměřím se na jednoho z našich hráčů – Ryana Nugenta-Hopkinse, možná jednoho z nejvíce podceňovaných hráčů v lize.
Ano píšu podceňovaných, protože tento hráč vyrostl z potenciální ofenzivní superhvězdy v opravdu vyspělého komplexního hráče schopného pokrýt obrovský prostor kluziště a stát se jedním z nejlepších defenzivních útočníků v lize. Přitom on sám se podle svých slov stále cítí být spíše ofenzivním hráčem a nyní před novou sezonou chce zapracovat na zakončení a na větším bodovém podílu pro tým. Přitom ale nechce slevit nic ze své defenzivní práce a více než statistiky je pro něj úspěch týmu to hlavní. Jistě, řeknete si, že prvořadý úspěch týmu, to přece říká skoro každý hráč. Jemu to ale tak nějak věřím daleko víc, že to myslí opravdu upřímně.
Jaká byla vlastně jeho cesta až do tohoto bodu? Ryan se narodil ve městě Burnaby v Kanadské provincii Britská Kolumbie. Pro ty, kdo neví se předem zastavím u jeho neobvyklého jména. Ryan je totiž synem Deb Nugent a Rogera Hopkinse, tudíž má v tom celkem jasno 😊 Burnaby leží nedaleko Vancouveru a tak bylo logické, že Ryana hokejové kroky zavedly i tam. Nejdříve hrál ve svém rodném městě ve školním týmu v Burnaby a poté za juniorku Vancouver Giants. Jeho talent byl natolik výjimečný, že nemohl uniknout zrakům skautů. Ještě během sezony 2008/09 jako šestnáctiletý debutoval ve WHL za tým Red Deer Rebels. Tam odehrál tři sezony, během nichž se dostal i do juniorské reprezentace Kanady. V draftu v roce 2011 měl Edmonton k dispozici podruhé za sebou první volbu a tu použil na v té době nejzářivější talent Nugenta-Hopkinse. Možná, že reference na něj byly tou dobou i trochu přehnané a když to srovnám s tím, co se dělo v době, když byl na draftu Connor McDavid, tak ten humbuk byl okolo obou hráčů dost podobný. Přitom rozdíl mezi těmito dvěma tady přecejen je…
Nicméně tehdejší generální manažer Steve Tambellini sáhl po Nugentu-Hopkinsovi, tak jako rok předtím po Tayloru Hallovi a rok poté po Nailu Yakupovovi. Asi se nedá Tambellinimu v tomto směru nic vyčítat, protože všichni tři byli před draftem téměř jasnými favority a víme sami moc dobře, že spousta skvělých hráčů se stalo skvělými i třeba z pátého kola draftu nebo nebyli draftováni vůbec. Totéž je samozřejmě i z druhé strany pólu, kdy jednoznační králové draftu v NHL propadli a neprosadili se. A pak jsou tu také ti, u kterých se vedle šlápnout asi nedalo – jako třeba McDavid, Ekblad,… Ale kde je třeba napsáno, že Rasmus Dahlin v NHL prorazí? To je těžké..
Nugent-Hopkins byl tedy vybrán jako jednička draftu roku 2011. Druhý byl Gabriel Landeskog, třetí Jonathan Huberdeau. Zajímavé je, že v současném týmu Oilers jsou rovnou čtyři hráči z prvního kola výběru v roce 2011 a to kromě Nugenta-Hopkinse ještě Adam Larsson (4. – Devils), Ryan Strome, (5. – Islanders) a Oscar Klefbom (19. – Oilers). Druhou volbou v druhém kole pak ještě byl Ty Rattie (32. – Blues). Čili zřejmě silný ročník 😊 Není bez zajímavosti, že současná megastar z Winnipegu Mark Scheifele byl vybrán jako číslo 7. a jiný hvězdný útočník Nikita Kucherov šel až z 58. místa. To je právě ta zrádná síla draftu. Nugent-Hopkins naskočil do NHL nikterak překvapivě už v následující sezoně 2011/12, protože v Edmontonu po samých neúspěších už nechtěli na nic čekat. A Ryan do NHL opravdu vlétl jako velká voda. Na svoji branku nečekal. Již v prvním zápase dokázal skórovat. A dodnes si pamatuji na jeho hattrick z teprve třetího zápasu v NHL! To bylo tehdy něco, NHL měla novou megastar! Všechno ale bylo nakonec jinak. Stroj se poté trochu zasekl. Přesto Nugent-Hopkins nezklamal. Jen začal ukazovat, že není ryzím prototypem střelce a hráče, od kterého se čekalo spasení týmu, který se plácal u dna a kde nakonec také zůstal. Nicméně Ryan dokázal získat 52 bodů v 62 zápasech a to byl slušný příslib do budoucna. Po sezóně si zahrál také za seniorskou reprezentaci Kanady na MS ve Švédsku a Finsku. Tam v 8 zápasech zaznamenal 6 bodů.
Další rok byla výluka a začalo se hrát později. Nugent-Hopkins stejně jako několik jeho spoluhráčů strávil na farmě v Oklahomě. Poté začalo jeho trápení, když ve 40 zápasech dokázal vstřelit pouhé 4 góly a navíc začínal mít i zdravotní problémy. Operace ramene byla nevyhnutelná a kvůli ní přišel o dost zápasů. Zdravotní problémy, které ho vyřadily ze hry na dělší dobu ho během kariéry v NHL potkaly ještě dvakrát, naposledy loni právě uprostřed jeho zřejmě nejlepší formy v Edmontonu. Ale to bych předbíhal. Ve zkrácené sezoně si zahrál ještě v reprezentaci „20“, kde v 6 zápasech zaznamenal 15 bodů (zahrál si zde i se svým nynějším spoluhráčem Ty Rattiem). Do sezony 2013/14 byl spolu s Jordanem Eberlem a Taylorem Hallem pasován na jednoho z lídrů týmu a na dresu se mu poprvé objevilo áčko pro zastupujícího kapitána. Dvě sezóny za sebou pak shodně zaznamenal své bodové maximum 56 bodů. To už se ukazovalo stále více to, že devíza Nugenta-Hopkinse je trochu jinde. Jeho stále lepší defenzivní práce nebyla k přehlédnutí, i když v NHL se velice často hledí spíše na body a tato pozice je stále nedoceněna tak, jak by si hráči tohoto zaměření zasloužili. Vzpomeňme třeba na vynikající hráče Jereho Lehtinena, Roda Brind´Amoura nebo nyní třeba Jonathana Toewse.
Nugent-Hopkins je nyní jedním z lídrů týmu, áčko na hrudi nosí momentálně čtvrtou sezónu za sebou a pravděpodobně tomu tak bude i v nadcházející sezóně, kdy bude kapitánovi McDavidovi při ruce jako v minulých sezónách. Také bychom byli rádi, kdyby Ryan navázal na tu minulou, kdy chytil skvělou formu jak střeleckou, tak i co se samotné hry i vlivu na mužstvo týče. Bylo vidět, že se stal tahounem. Pak přišlo ale vážnější zranění žeber, kvůli kterému vynechal několik týdnů a které ho zabrzdilo v možná životní sezóně. Poté co se Ryan vrátil, bylo už prakticky po sezóně, protože Edmonton už nedokázal držet krok se svými soupeři a play off se začalo vzdalovat. V těchto momentech byl Nugent-Hopkins zařazen do formace k McDavidovi. Spolu s nimi tam byl i zapomenutý talent Ty Rattie a začaly se dít věci. Ne, že by Edmonton vstal z mrtvých a ještě dokázal dohonit play off, to ostatně víme sami moc dobře jak vše dopadlo. Ale ukázaly se i pozitiva a to byla právě spolupráce těchto tří. Spolu s McDavidem si zahráli po sezóně ještě na MS v Dánsku. I tam byla jejich spolupráce znát. Nugent-Hopkins si tady v 10 zápasech připsal 8 bodů a byl hodně vidět, i když Kanada na medaile nedosáhla.
Nugent-Hopkins a Connor McDavid si najednou spolu skvěle sedli. Proč? Možná právě proto, že každý z nich zná svoji roli a cítí se být tím druhým navzájem kryti. I proto si myslím, stejně jako hodně dalších lidí, že právě tito dva začnou novou sezonu bok po boku, protože možná, že právě až nyní se po letech našel k hokejovému polobohu McDavidovi vhodný spoluhráč, který mu dokáže vytvořit potřebný prostor pro jeho hru. Dalším faktorem McDavidova “strádání“ je absence střelce s instinktem zabijáka, který by tyto dva doplnil. To Edmontonu stále ještě chybí. Troufám si totiž tvrdit, že kdyby Connor McDavid hrál s vhodnými spoluhráči, kteří by dokázali využít jeho hokejových superschopností, pak by dokázal udělat až 150 bodů za sezonu. Když dokáže prakticky sám se sebou bez takových spoluhráčů a v takové bídě celého týmu překonávat 100 bodovou hranici, pak nevím proč by to mělo být nereálné. Nugent-Hopkins by mohl být jedním dílkem do této skládačky, kdo bude ale další, Rattie? Nebo někdo jiný, nebo nikdo?
Závěrem o Ryanovi musím zmínit ještě jeho charitativní činnosti. Kromě standardních úkonů spojených s hráči, které v NHL nejsou výjimkou, Nugent-Hopkins je velice aktivní v podpoře vzdělávání vodících psů a psů, kteří pomáhají lidem se zdravotním postižením. Nejen pro to byl v minulé sezoně nominován na cenu King Clancy Memorial Trophy, která se uděluje za přínos hráčských a lidských kvalit. Cenu nakonec získala dvojčata Daniel a Henrik Sedinovi.
